Podvod?

Ano, přesně tak. V dobách dávných a pradávných, kdy ještě lidstvo nehyzdily mobilní telefony a kdy ještě lidé komunikovali mezi sebou naprosto běžně, tak v těch dobách se hodně četlo. Začalo to už ve škole, kde byla povinnost přečíst čtyři knihy ročně a zapsat do čtenářského deníku. Ovšem pozor, nejen tak ledajaké knihy. Ne ty, které jste si zvolili sami, ale ty, které určil někde nahoře nějaký soudruh a ti ostatní mu to schválili. Bdělost a ostražitost, to bylo krédo tehdejších mocipánů. Takže se musely číst škváry jako například „Jak se kalila ocel“ nebo „Anna proletářka“. Další názvy již nemá smysl vypisovat. Hrdinové knih museli být oddáni komunistickým ideám a museli být zadobře s papaláši všeho druhu. Takový Pavka Korčagin, to byl někdo.  

Bylo však nabíledni, že tohle nepřekousne jen tak někdo. Ti, kterým se to povedlo pak byli vzýváni lidstvem, tedy přesněji řečeno žactvem, aby dali své výtvory ostatním. Někteří tak učinili, jiní ne. A tak se opisovalo jeden d druhého, měnily se drobnosti ale i stavba vět, takže nakonec měli čtenářský deník všichni v pořádku.  

Ano, podvod to byl, pokud vám vrtá hlavou zrovna tato otázka. Ale však oni podváděli také? Proč nás nenechali psát to, co jsme chtěli a četli my? Můj přítel tam umístil knihu od Davida Hamiltona „Buffalo Bill kontra Jesse James“ a obdržel za to výstavní pětici, ačkoli bylo řečeno, že čtenářský deník není na známky.  

Mohla by se tedy položit otázka, kdo více podváděl. Zda ti, kteří nám vnutili i upravenou historii, nebo my žáci, kteří jsme „jen“ opsali obsah knihy, která osmdesát procent žáků nezajímala. Četli to jen šplhouni, nebo děti z rodin, kde byli všichni členy jedné správné strany a na prvního máje poctivě zdobili okna jako první.  

Každý člověk by měl přečíst alespoň ty čtyři knihy ročně. Ale takové, které ho baví a mají ho čím zaujmout.